Sou-cit nebo sou-strast?

Co je ta těžká, beznadějná SOUSTRAST? Významem Společná strast. Jaký máš pocit, když ji někomu projevíš? Beznaděj? Malost lidského bytí? Zoufalství nad tím, co nemůžeš pojmout a nijak ovlivnit? Jak přistupujeme jako kultura k odcházení? Je čas tento program opustit? Přejít na SOU-CIT - společný pocit? 

Jistě, tato zkušenost je v lidském těle bolestná. I když vnímáme velkolepou spolupráci duší, které si v té nejhlubší lásce umožňuji zažívat tady ve hmotě, co potřebují pro svůj růst. Prochází námi, vhání nezadržitelné slzy do očí. Jsou to slzy hluboké lásky? Jsou to slzy vděku? Nebo slzy zoufalství? Osamění a nedůvěry v božský řád? Vykreslí nakonec do tvé tváře úsměv a pohlazení tím pocitem věčného propojení duší? 

Je to "příležitost", řekl by Ladislav. A jistě by se usmál. Jako vždy, u všech "příležitostí". Odešel před dvěma týdny. Pozoruji procesy v sobě. A také v lidech kolem.

Co pomáhá? Dělat věci srdcem, v hlubokém souladu. Opustit stísněné obřadní síně a smuteční černou, které nás udržují v hluboké bezmoci. Odevzdat se hojivé náruči matky Země. Spolutvořit proces rozloučení. Dát si čas. Přijmout pocity, které přichází, ale stále cítit velkolepost lidského bytí, bezpodmínečné lásky a nádhery života. Posvátnost. 

Děkuji Ti, Země,
Za tvou krásu.
V srdcích pořád zní,
Láska, co nikdy nezmizí.

Z hloubi mého bytí Vám děkuji. Vám, ženy, které mi projevujete bezmeznou sesterskou lásku a podporu. Cítíte posvátnost našeho společného bytí a sou-cítíte. A vám, muži, že pro tento proces držíte prostor. 

S láskou k životu ve všech jeho podobách, i když se oči ještě lesknou.
Děkuji ti, lásko Ládíku,

 Daniela Magdalena