Proč jsme smrt schovali za zdi institucí?

Schovali jsme smrt za zdi institucí a bojíme se jí ještě víc. Protože jsme ztratili možnost být s ní v opravdovém kontaktu. Vidět ji. Dotknout se jí. Prožít ji. 

Mému partnerovi bylo padesát jedna let. Zemřel dva dny po svých narozeninách. A já jsem ve svých padesáti letech poprvé zažila smrt opravdu zblízka. Ne jako telefonát z nemocnice. Ne jako urnu připravenou k vyzvednutí. Ale jako skutečný okamžik odcházení člověka, kterého milujete.

Neříkám, že je smrt jednoduchá. Není. Je bolestivá, syrová a hluboce proměňující. Ale když milovaný člověk zemře ve vaší náruči, je v tom vedle bolesti i zvláštní dar. Něco, co se velmi těžko vysvětluje slovy. Možná je to jedna z nejhlubších podob blízkosti, jakou můžeme v lidském vztahu zažít. 

A přitom smrt není opak života. Je jeho součástí. Je součástí koloběhu života. Je čas s úctou ji znovu přijmout. Obejmout. A tak Ti děkuji, lásko Ladislave, i za tento nejintimnější společný prožitek. 

Smutek je třeba přijmout. Spolutvořit rozloučení s blízkým. Tak, jak by to skutečně chtěl. A jak to cítíš ty. Něčí odchod je dotekem jiné dimenze, kam se všichni jednou vrátíme. A která existuje paralelně s tou naší. Je v tom i velká příležitost. Otevřít se proměněnému vnímání. Začít svět hmatatelněji vnímat v jeho multidimenzionalitě. 

A tak se dál učím. Zažívat ten 1000% well-being, který jsem znala po boku Ladislava, sama v sobě. Protože tvůj pocit záleží vždy jen na tobě. Takže to musí jít. Dělám tisíc nových kroků do neznáma. S důvěrou, že když skončím, vesmír mne chytí. Učím se integrovat to krásné společné, nechat si to jako vyživující základ a dál jít životem. Otevřít se radosti a kráse. Protože proto tu jsme. 

S láskou,

Daniela Magdalena